Pod pojem stavba, která představuje u hornin součet vzájemných vztahů všech stavebních prvků (agregátů krystalů, minerálů v těchto agregátech, skupin iontů i jednotlivých iontů, vytvářejících mřížky) se dá zahrnout vše, co se označuje v horninách jako textura a struktura. Nejedná se tedy o zvláště přesné termíny, neboť nelze přesně odlišit jejich náplň. Na počátku našeho století se však dvojité nomenklatury - t e x t u r a (stavba) a s t r u k t u r a (sloh) začalo užívat a proto budou textury a struktury hornin tímto způsobem také probrány.
| TEXTURA HORNIN |
| Texturou rozumíme prostorové uspořádání minerálů v hornině. |
U vyvřelin
se nejčastěji setkáváme s texturou všesměrně nepravidelnou. Minerály jsou v hornině rozloženy zcela nepravidelně. Textura všesměrně nepravidelná je po technické stránce příznivou vlastností hornin, jak pokud jde o stavební hmoty, tak o základové půdy. Neporušená hornina s touto stavbou má ve všech směrech stejné mechanické vlastnosti (např. pevnost v tlaku, smyku, houževnatost, zvětratelnost).
Pro výlevné vyvřeliny bývá často velmi typická textura proudovitá (fluidální). Minerály mikroskopických rozměrů (např. živce, amfiboly) jsou orientovány ve smyslu tečení lávy.
Dále se setkáváme u výlevných vyvřelin s texturou pórovitou neboli vezikulární. Vzniká při uvolňování těkavých složek z lávy. Velikost pórů kolísá od zlomků do několika cm (textura dutinatá). Touto texturou se vyznačují většinou mladé vulkanické horniny (např. liparity). Textura pórovitá je pro některé stavební účely nepříznivou vlastností hornin. Póry a dutiny neobyčejně zvětšují povrch hornin vystavený účinkům vnějších činitelů (voda, plyny), které rozrušují horniny mechanicky i chemicky. Takové horniny snáze větrají a mají i menší pevnost, houževnatost i únosnost. Na druhé straně pórovitost zmenšuje objemovou hmotnost horniny a také její tepelnou a zvukovou vodivost.
Starší výlevné vyvřeliny mívají dutinky vyplněny druhotnými minerály. Tato textura se nazývá mandlovcovitá. Setkáváme se s ní u bazických výlevných vyvřelin (diabasový a melafyrový mandlovec).
Pro horniny usazené
je charakteristická textura vrstevnatá. Vzniká ukládáním různého úlomkovitého materiálu, popřípadě usazováním schránek organizmů nebo minerálů chemicky vysrážených do tenkých vrstviček nad sebou.
U metamorfovaných hornin
je textura většinou zřetelně plošně paralelní. Je podmíněna přítomností destičkovitých, šupinkatých a sloupkovitých minerálů uspořádaných do rovin, které jsou mezi sebou přibližně rovnoběžné. Tato textura se běžně označuje jako břidličnatost (popisně) nebo foliace (geneticky). Břidličnatost (foliace) metamorfovaných hornin je různě výrazná. Velice výraznou foliaci mají např. fylity, výraznou svory, málo výraznou amfibolity a nevýraznou některé mramory a kvarcity. Kontaktní rohovce však velice často nemají břidličnatost vůbec patrnou.
Termín lineace používáme u těch hornin, které mají ve smyslu proudění magmatu uspořádány např. živce (některé žuly) nebo mají (např. některé metamorfity) přednostně uspořádány jehlicovité krystaly (amfiboly v mnohých amfibolitech). Velmi dobrým příkladem lineace jsou stébelnaté ruly od Doubravčan.
Textura usměrněná (břidličnatá, plošně paralelní, vrstevnatá) způsobuje, že vlastnosti hornin jsou v různých směrech různé. Tak např. pevnost břidličnaté horniny je větší ve směru kolmém k břidličnatosti než ve směru rovnoběžném s břidličnatostí. Rovněž na další technické vlastnosti má usměrnění vliv; odolnost vůči větrání, tvrdost, houževnatost a nepropustnost jsou větší ve směru kolmém na usměrnění, naproti tomu nasákavost a stlačitelnost jsou větší ve směru usměrnění.
| STRUKTURA HORNIN |
| Strukturou vyjadřujeme tvar, velikost a vývoj minerálů v hornině. |
| a. Struktury vyvřelin |
Podle vývoje součástí ve vyvřelině můžeme rozeznávat:
Minerály se ve vyvřelých horninách vyznačují různými tvary. Jsou-li krystaly dokonale vyvinuty (hrany, rohy, krystalové plochy), označují se jako idiomorfní (pravidelné). Jsou-li vyvinuty jen částečně pravidelně, mluvíme o hypidiomorfních minerálech. Konečně můžeme pozorovat i minerály zcela nepravidelné - alotriomorfní.
Tak např. u struktury granitické (žulové) krystalovaly nejprve tmavé součásti, které jsou omezeny idiomorfně, po nich živce (hypidiomorfní) a nakonec křemen (alotriomorfní omezení). U struktury gabrové jsou živce omezeny idiomorfně nebo hypidiomorfně a tmavé součásti jsou alotriomorfní.
Struktura aplitická se vyznačuje tím, že všechny součásti jsou v hornině omezeny zcela nepravidelně (alotriomorfně).
Z dalších slohů vyvřelin je třeba uvést strukturu písmenkovou, kdy u některých pegmatitů-písmenkových žul se prorůstají křemeny ve tvaru klínového písma s mikroklinem (draselným živcem).
Velmi často můžeme pozorovat ve vyvřelinách minerály, které označujeme jako vyrostlice. Krystalovaly v době, kdy ostatní hmota magmatu (lávy) byla dosud v tuhotekutém stavu. Vyrostlice mohou obsahovat vyvřeliny hlubinné, žilné i výlevné.
Podle toho můžeme rozeznávat:
Makroskopicky se většinou nedají pozorovat struktury typické např. pro diabasy. Jedná se o strukturu ofitickou. Plagioklasy tvoří bělavé, pravidelně omezené lišty, zbylé prostory mezi nimi vyplňuje pak augit.
U struktury trachytické (makroskopicky se u trachytů nedá zjistit) se základní hmota skládá z drobných lišten a jehlic živců, které jsou uspořádány kolem větších (opět mikroskopických) živcových jedinců.
Technické vlastnosti hornin podmíněné jejich strukturami jsou většinou závislé na velikosti krystalů. Čím je hornina jemnozrnnější, tím má zpravidla lepší technické vlastnosti (pevnost, houževnatost, trvanlivost). Naproti tomu velmi hrubozrnné horniny a horniny s velkými vyrostlicemi jsou obyčejně málo pevné a snadněji větrají. Opracovatelnost hornin je nejpříznivější u středně zrnitých vyvřelin.
| b. Struktury sedimentů |
U sedimentárních hornin klastických je struktura horniny dána hlavně velikostí zrn a jejich tvarem. V této souvislosti se dá rozeznat:
U sedimentárních železných rud (ferolitů) se setkáváme se strukturou oolitickou (seménkovou, jikrovou).
Jíly, jílovce a slínovce mají strukturu pelitomorfní.
Vápence se vyznačují strukturou organogenní. Jsou-li ve vápencích patrné úlomky fosilií, mluvíme o struktuře organodetritické. Nedá-li se určit původ úlomků zkamenělin, označí se struktura jako detritická. Jsou-li vápence složeny z velmi jemných částic, mají strukturu kalovou.
Vliv velikosti součástek na technické vlastnosti sedimentů se projevuje různě. Většinou jsou horniny s hrubšími a ostrohrannějšími zrny únosnější a mají větší vnitřní tření při stejném tmelu. Jako stavební materiál mívají naopak jemně až středně zrnité zpevněné sedimenty výhodnější technické vlastnosti než sedimenty hrubozrnné. Více než na zrnitosti záleží však u nich na stupni diageneze a druhu a typu tmelu.
| c. Struktury metamorfitů |
Metamorfované horniny, které vznikaly vlastně již z pevných hornin (vyvřelin, sedimentů), prodělaly metamorfní krystalizaci neboli krystaloblastézu. Podle toho rozeznáváme:
strukturu porfyroblastickou - okatou - některé minerály vynikají svou velikostí nad ostatními a připomínají vyrostlice vyvřelin. Označují se jako porfyroblasty. Tuto strukturu mají např. okaté ruly.
««« Zpět na obsah